Reakce docenta Konvičky, Jihočeská univerzita:
>>Martin Konvička Rusek:
1. jasně vyargumentované názory, proč islám ne, jsem dal dohromady 1000x, nejuceleněji asi v odkazu – a to tam ZDALEKA není všechno, například tam není, že islámská popularita se opírá o manipulaci s lidskými sexuálními preferencemi, přesněji o příslib nekonsensuálního D/s – což je zavrženíhodné.
2. Nevidím důvod, proč bych měl něco “dávat dohromady”, protože to po mně chce jakýsi Rusek. Zítra to po mně může chít Fusek, nebo Pusek, a já budu každý den “dávat dohromady” nějaké stanovisko? Snad tušíš, co mi můžeš.
>>Proč biolog či ekolog pochopí islám snáze, než orientalista
Nejsem jediný biolog, který se do islámu opírá. Na pomoc si mohou pozvat těžkou váhu – britského evolučního guru Richarda Dawkinse. Přestože se najdou i tací, podle nichž se Dawkins „zbláznil“, když místo o evoluci zvířat začal psát o evoluci náboženských systémů, ani oni nepopřou, že biologie přibližně po roce 1980 nedává smysl bez Dawkinsovy koncepce sobeckého genu, dle níž nelze biologickou evoluci popsat analýzou zájmů druhů nebo jedinců, ale jen analýzou zájmů jednotlivých genů, jednotek hrajících reprodukční hru. Další Dawkinsovou inovací je pojem „mem“, analogie genu užitečná pro analýzu kulturní evoluce. Mem je jakákoli informace, kterou lidé imitují a tím posílají dál, a stejně jako gen může svému nositeli sloužit i škodit. A islám svým nositelům škodí.
Každé náboženství lze chápat jako mem, přesněji komplex memů spolupracujících na svém setrvání a šíření. Islám je v tomto pohledu memetický (super)virus, pro který je uchování a šíření jediným smyslem existence. Obvyklý náboženský mem se šíří dvojí formou, plozením indoktrinovaných dětí a misií, ale jen v islámu je šíření islámu jediným smyslem lidského života; alláh přikázal muslimům podřídit islámu celý svět; v duální islámské etice je správné vždy to, co islámu pomáhá za daných okolností; v případě ohrožení se islámskou infekci doporučuje maskovat; pro islám je správné obětovat vlastní život. Ale memetický viru par excellence dělá z islámu až to, že jakmile by islám – dle vůle alláhovy – zvítězil, zničil by své nositele, a tím i sám sebe.
Jsou i další důvody: Biolog (ale třeba i technik) snadněji než humánnovědec pochopí fungování algoritmických systémů, tedy systémů které fungují „samy“ jen na základě jednoduchých provozních pravidel. Ekolog (ale třeba i ekonom) je zvyklý číst grafy, třeba grafy populačního růstu, a předvídat změny jejich chování za jinak nastavených výchozích podmínek. Hodně přírodních jevů je fraktálovou povahu, takže i v malém měřítku se chovají jako celek. To vše kvalifikuje přírodovědce, případně technika, prokouknout islám snáze než ty, kdo ho studují jen z jeho statických projevů. Zde se však omezím na výklad, proč islám, coby supervirus, nakonec zničí i své muslimské nositele.
1) Reprodukční usurpace a populační diferenciál
Ať muslim zplodí dítě s kteroukoli ženou – muslimkou, křesťankou, židovkou, pohankou, ateistkou, jakož i manželkou, otrokyní i milenkou – stane se to dítě automaticky muslimem. Muslimka s nemuslimem plodit nesmí, a to pod sankcí smrti, ledaže by on konvertoval k islámu. Toto prosté pravidlo (dle mého soudu nejhusnější islámská hnusárna) stačí, aby měl islám zajištěn rychlejší růst ve srovnání s konkurenčními systémy, a to na jejich úkor. I ostatní ideologie (třeba křesťanství, nebo naopak agnosticismus) porostou přesvědčováním druhých a předáváním v rodinách, ale v rodinách se budou stejně tak i ztrácet – děti křesťanů odejdou od víry, potomci agnostiků přijmou křest. Jen v islámu je věrnost předání skoro stoprocentní (alternativou je smrt), takže dostáváme jednosměrný mechanismus: lze se dostat dovnitř (a plodit další muslimy), nelze se dostat ven.
Uvedené zhoršuje tvrdě proreprodukční étos. Ke chvále mateřství a rodiny (společné spoustě memetických virů) přistupují polygamie, střežení žen formou zahalování, mahram-systém (přístup k ženě mají jen muži z příbuzenstva, ale včetně těch z manželovy strany), časné sňatky, konsekrované ponížení (ona je ta špatná, Ráje zřídka hodná) a samozřejmě znerovnoprávnění jako takové. Pro nesvéprávnou ženu je plození jednou z mála možností seberealizace (jinou je džihádistický fanatismus). Islámským reprodukčním pravidlům nelze konkurovat, jedině ještě větším ponížením žen. Důsledky minulých snah o takové konkurování tu jsou ostatně s námi. Co jiného jsou mačo-postoje, včetně vražd ze cti, objevující se u neislámských národů, které s islámem v minulosti soupeřily – od Španělska a Portugalska (odkud mačismus exportován do Latinské Ameriky) přes jih Itálie, Balkán, Uhry, Ukrajinu a Rusko, Arménii a Gruzii až po indické Pandžábce? Co jiného je usilovné přemnožování hinduistů?
Ekolog by řekl, že růst islámu skrze reprodukční diferenciál vykazuje „pozitivní závislost na hustotě“ – křivka se zestrmuje s tím, jak v populaci přibývá osob islámem nakažených. Konverze je stále výhodnější, konverze skrz lásku a sex časem začnou být uplatňovány nejen ve smyslu muslimů svádějících nemuslimky, ale i ve smyslu přístupu k muslimským ženám pro konvertity. Nemuslimský chlapec či muž získává konverzí ochranu ostatních věřících. V porovnání s šikanou, která ho čeká ve francouzské či švédské školní třídě s převahou muslimských výrostků, to může být lákavá volba.
2) Důsledky polygamie
Byť polygamie patří k islámským lákadlům pro hlupáky a byť je Homo sapiens primátem mírně polygamním (přesněji seriálově monogamním, s příměsí extrapárových kopulací), nábožensky posvěcená polygamie působí neprominutelné škody. Principielně je neslučitelná s rovností občanů, ergo s demokracií. Protože žen se rodí stejně jako mužů, tak pokud některým mužům (bohatým, mocným, vyvoleným) povolíte více žen, na jiné muže nezbudou. Části mužů je bráněno naplnit snad nejdůležitější životní touhy: po lásce, otcovství, uznání. Takto frustrované muže musíte kontrolovat safra hrubou silou, případně doktrínou. Na světě nikdy neexistovala polygamní a současně demokratická společnost, naopak ty nejpolygamnější společnosti, od staré Číny přes říši Inků po islám, bývají nejdespotičtější. Střežení žen situaci jen zhorší. Systém, v němž by manželky stařičkých polygamních rentiérů zahýbaly s instalatéry, by byl snesitelnější než islámský model.
Nutným důsledkem je agrese frustrovaných samců usilujících o získání žen, namířená buď dovnitř (vůči nevěřícím, nezahaleným, nestřeženým), nebo ven. Loupení žen bylo od samého začátku motorem i motivem džihádu, již mohammed zotročoval ženy poražených nepřátel a na této situaci se nic nezměnilo ani dnes, jak ilustruje každá nová konvertitka, jakož i četné oběti britsko-pákistánských „pedofilních“ gangů.
Sňatky dívek v dětském věku, chybně označované za „islámskou pedofilii“, jsou dalším důsledkem polygamie. Jakmile se žena stane zbožím, jehož si mocní a bohatí mohou koupit víc než slabí a chudí, a mezi těmi mocnými a bohatými je nějaký nenulový počet skutečných pedofilů (a v každé větší množině mužů je nějaký podíl pedofilů), musí si co nejmladší ženy pořizovat všichni, včetně mužů zcela nepedofilních. Starší ženy jsou rozebrány a kdo se odmítá ženit třeba s dvanáctiletou, riskuje, že na něj žádná žena nezbude. Sňatky s velmi mladými dívkami se ani v islámu nedějí všude, ale nejrozšířenější jsou právě v nejtradičnějších, a současně nejuzavřenějších, islámských společnostech.
3) Příbuzenské párování
Mohammed nezakázal, a tím implicitně schválil, sňatky bratranců a sestřenic z prvého kolena. Takové sňatky vedou k obrovsky zvýšenému riziku recesivně dědičných genetických poruch – všechny ty Downovy syndromy apod. Ví to kupodivu i saudská vláda, vždyť světové pracoviště k oddělování siamských dvojčat najdeme – v Rijádu. Kam ale s nějakou genetikou na mohammedův věčný a neměnný příklad, zejména když sňatky bratranec-sestřenice podporují i další islámské zvyklosti. Konkrétně to jsou zahalování a vzájemná izolace mužů a žen – jak se asi mají nepříbuzní snoubenci potkat? – jakož i mahr, platba za nevěstu její rodině – ta v podmínkách polygamie znevýhodňuje chudé muže. Pro chudého otce potenciálních ženichů a nevěst je ekonomicky nejvýhodnější oženit a provdat své potomky za potomky někoho hodně blízkého, typicky sourozence. Islámský memetický virus zde příkladně působí proti „zájmům genů“. Dítka z takového spojení na tom nebudou geneticky nejlépe, a pokud se rošáda v průběhu generací několikrát zopakuje, je degenerace zaručena. Nechtěným důsledkem takového uspořádání je i konzervace tribalismu. Pokud je (velko)rodina jedinou jednotkou, kde si lidé mohou aspoň trochu věřit, a současně jsou její členové geneticky příbuznější, než členové (velko)rodin třeba křesťanských, jsou nepotismus a protekce přesně to, co by evoluční biolog předpověděl. Reprodukčnímu zlozvyku může (smutný paradox) nahrávat i zbytková lidskost mohamedánských patriarchů. Ženy jsou v islámu často týrány a pokud má otec svou dceru lidsky rád, a chce ji před týráním aspoň trochu ochránit, provdá ji spíše za příbuzného, než za cizího chlapa.
4) Inšalláh fatalismus a etický relativismus
Každý monoteismus musel v určité fázi svého vývoje narazit na znepokojivou otázku: Jak spojit vševědoucnost a všemohoucnost jediného boha s poznatky o fungování přírody, konkrétně s platností přírodních zákonů. Křesťanství tento rozpor vyřešilo vrcholně středověkou tomistickou syntézou, podle níž Bůh přírodní (ale i etické) zákony jednou ustanovil, a nadále řídí svět jejich prostřednictvím. Tento filosofický výkon umožnil rozvoj novověké přírodovědy a tudíž postupné předehnání krátkodechého islámského náskoku. Islámští myslitelé ale neměli příliš na výběr, omezovaly je koránské verše, například ten, podle něhož za zabití nepřítele kamenem není odpovědný ten, kdo vrhal kámen, ale alláh, neb alláh vedl vrhající ruku i dráhu kamene. Alláh se tak stal božstvem nejen vševědoucím a všemohoucím, ale i hyperaktivním. To jeho vůle řídí přírodní jevy, třeba pád kamene shůry, i naše myšlenky a činy. Hyperaktivita vyplývá už z koránského syžetu, kde sám alláh opakovaně odvolává své předchozí příkazy, aby „zjevil“ příkazy nové, lépe odpovídající prorokovým momentálním potřebám.
V islámském myšlení napáchal tento fatalismus nekonečné škody. Je sice vhodný k ovládání tupých mas, ale stává se břemenem v soutěži s méně fatalistickým protivníkem. Alláhova všemocná aktivita vylučuje zákon kauzality – že důsledky vyplývají z příčin – i zákon vyloučení protikladů – že dvě protichůdná tvrzení nemohou být současně platná. Obojí zaviňuje upřímné nepochopení i těch nejjednodušších příčinných souvislostí ze strany věřících. Islámská impéria minulosti závisela na službách čerstvě konvertovavších administrátorů a vojáků (např. známí janičáři). Dětství mimo islámské prostředí stačilo, aby takoví lidé v každodenní praxi obstáli lépe, než rodilí muslimové. Efemérní rozmach „islámské vědy“ v ranném středověku byl dílem konvertitů, případně první generace po konverzi. Neschopnost islámských administrátorů, vojáků a techniků je dobře známá západním specialistům, kteří měli co do činění s jejich tréninkem v rámci mezinárodních programů. Novodobou obdobou janičárů jsou i konvertité hájící islám v západních intelektuálních kruzích – oproti nešťastníkům v islámu vychovaným zvládají aspoň předstírat nedogmatickou argumentaci. O to tristnější je sledovat, jak islámský intelektuální relativismus imponuje západním humanitním vzdělancům. „Postmoderní filosofování“ je v nemalé míře cvičením v relativizaci. Omezování platnosti různých tvrzení na ten či onen kulturní okruh, či na diskurs toho či onoho oboru, je karikaturou relativní platnosti islámských pravidel. Relativizátorům však uniká (nebo to nepřiznávají), že zatímco pro západního mudrlanta je cílem samotná relativizace, v islámu je prostředkem, napomáhajícím memetické expanzi.
5) Džahília
Jako poslední, úplné a neměnné zjevení boží se islám musel vymezit vůči předislámským kulturním tradicím, vesměs civilizačně a kulturně sofistikovanějším, než byl loupeživý étos zdivočelých beduínů. Mohammedovo řešení bylo radikálně originální. Prohlásil, že islám byl člověku zjeven na samém počátku a že všichni „islámem uznávaní“ proroci, od Adama po Ježíše/Issu, učili totéž, co on, avšak zkažení lidé jejich učení překroutili, jak jinak než s šajtánovou pomocí. Nic předislámského tudíž není muslimovy pozornosti hodno, jedná se o čas temnot – džahília – jehož odkaz je lépe zapomenout. Sám mohammed byl v tomto směru tak důsledný, že se odmítl modlit za Ráj pro své nemuslimské rodiče. Nezájem o předislámskou minulost, s periodickými erupcemi vandalství vůči jejímu odkazu, se islámem táhne jako rudá niť. Od zničení animistických, křesťanských a židovských svatyň na arabském poloostrově vede přímá cesta přes hořící knihovny v Alexandrii a Damašku (či to, co z nich v době islámského záboru zbývalo), organizované vylupování staroegyptských hrobů, likvidaci buddhistických center v severní Indii, boření hinduistických templů za Mughalů až po vandalství zcela nedávná, ať už vzpomeneme sochy bamiyanských Budhů, vyloupená bagdádská a kábulská muzea, vypálené archívy Egyptského institutu, nebo dokonce boření islámských(!) památek v Timbuktu a Mekce, zdůvodněné tím, že by se mohly stát objektem uctívání (to náleží jen alláhovi, ne pozemským artefaktům).
Delikátnější projev nezájmu o předislámský svět najdeme v islámském odborném písemnictví. To oplývá kronikami, jež popisují vítězství mohamedánských armád, a zeměpisnými traktáty, jež detailně přibližují poměry v dosud neislamizovaných oblastech. Bez „arabských kupců“ bychom neměli nejstarší zmínku o Praze, cestopisy z vikingské Skandinávie ani několik pojednání o předislámské Indii. Co však nápadně chybí je zájem o minulost, kulturu a myšlení neislámských národů, jakmile byly dané oblasti islámem podmaněny. A tak není náhoda, že za tolik opěvované arabské překlady antického písemnictví vděčíme křesťanům či Židům uvíznuvším pod islámskou nadvládou a že staroegyptské písmo musel až v 19. století rozluštit Francouz Champollion, přestože islámští dobyvatelé se v písemnostech i artefaktech přes 1000 let bořili po kolena. Ještě delikátnější projev najdeme ve smíšených rodinách žhavé současnosti. Kulturní islamizace (arabizace?) je od konvertitů očekávána, nejedna manželka muslima si žádá „naučit islám“ namísto věna, učí se vařit arabská jídla, učí sebe a děti arabskému jazyku, na záběrech z domácností českých konvertitů vidíme arabské koberce a mozaiky a nikoli (třeba) reprodukce Ladových obrázků. Koncept džahílie tak až na výjimky (tou zásadní je Persie) brání kulturnímu srůstání a výpůjčkám a naopak nahrává vytlačení původních kultur tou islámskou.
Přírodovědce, který zasvětil kus života katalogizaci přírodního dědictví, nemůže nechat chladným vandalství, s nímž islám likviduje práci kolegů, schraňujících a studujících dědictví historické a kulturní. Nedělejme si iluze, že infekce, která ničí památky a muzea staroarabské či egyptské, by se zastavila před poklady uchovávanými v Britské muzeu, Louvru či amsterodamském Rijksmuseu. Nebo před pražským Národním museem s jeho sbírkami trilobitů, připomínkou biologické evoluce a z pohledu striktního islámu tou nejurážlivější džahíliou.
6) Popření lidské přirozenosti a zábrany integrace
Většina náboženství a ideologií si vytvoří nějaký systém zákazů, jež posilují soudržnost mezi věřícími a vymezují je proti ostatním. Učebnicovým příkladem je judaismus, jemuž jeho vymezování umožnilo přežít dlouhá staletí diaspory. Islám, který se judaistickou inspirací netají, je v tomto ohledu unikátní v tom, že jeho vymezení haram (zakázaného) je deklarativně neměnné, důsledně vynucované věřícími a systematicky opozitní vůči všemu, co najdeme v sousedních kulturách a tradicích. Zdá se, že Mohammedovi a jeho nástupcům poloha Arábie na křižovatce vícera kulturních okruhů (judeokřesťanského, zoroasterského, hinduistického, afropohanského) umožnila formulovat systém popírající vše, co těmto tradicím bylo svaté, a tím, mimoděk, popřít prakticky všechny lidské universálie – kulturní prvky společné všem ostatním lidským kulturám.
Striktní islám nezná romantickou lásku, ústřední téma poezie a mýtů snad všech neislámských národů. Zakazuje veřejné krášlení žen, pěstované (aspoň nesezdanými) všude po světě. Pokládá za nečisté zvíře psa, v sousedících kulturách přítele člověka až člena rodiny, jakož i vepře, pravděpodobně hlavní potravu v předislámských městech Blízkého východu. Zákaz figurativního umění je v přímé opozici k umění helénsko-křesťanskému. Snad všechny neislámské kultury inkorporují do náboženských rituálů hudbu, tanec a užití omamné látky. Snad všechny kultury ctí imunitu vyslanců a diplomatů, jejíž pošlapání je během islámské expanzi rekurentním tématem. Netřeba snad dokazovat, že odmítání všeho, co je v konkurenčních systémech bráno za svaté, příjemné či aspoň zábavné, předem vylučuje nalezení společných zájmů, a tím integraci jako takovou.
7) Krutost ke zvířatům a lidem
I četní odpůrci islámu se občas pozastavují nad kampaněmi proti halal porážkám, další islámské výpůjčce z judaismu. Patřil jsem k nim, než jsem si dostudoval, jak tato zdánlivá drobnost zapadá do islámského superviru. Při islámské porážce je zvířeti bez předchozího omráčení, tedy při plném vědomí, podříznuto hrdlo včetně všech cév a vazů, aniž by však byla porušena páteř s míchou. Následně je zvíře, jehož nebohá hlava koulí vidoucíma a vnímajícíma očima, ponecháno zemřít vykrvácením. Jako třešničku na dortu k tomu porážeč oddeklamuje alláhakbar. Proces může trvat i několik minut a není na něj pěkný pohled, ať už se děje na blízkovýchodním venkovském dvorku za halasu mohamedánčat, jež do umírající ovce či krávy rozverně kopou, nebo v nerezové sterilitě moderních jatek.
Džihádistické podřezání nevěřícího zajatce probíhá úplně stejně. Když zvážíte, že halal-porážku by měla provést každá hlava islámské rodiny přinejmenším o svátku Eid al-Fitr, dojde vám hlubší význam rituálu. Jedná se cvičení v krutosti, spojené se jménem alláhovým. Alternativní vysvětlení o zbavení masa „nečisté“ (rychle se kazící) krve je nesmysl, ve vlásečnicích krev zůstane. Faktem je, že stressové maso je křehčí, to ale třeba v Koreji zajistí diskrétní zmlácení psa před zabitím, stranou jásajících capartů. V islámu je ten jásot zásadní, protože od škodolibé radosti z trpícího velblouda je jen krůček ke škodolibé radosti ze smrtelných chroptů nevěřícího. I charakteristicky islámské tresty – jako bičování, amputace končetin či kamenování, které zahajují příbuzní, typicky děti, kamenované osoby – prozrazují absenci soucitu. Málo se ví, že inkvizice, ustanovená pro křesťanský svět papežem Inocencem III. v 11. století, byla přímou kopií instituce odhalující tajné křesťany v islamizovaném Španělsku. Ta nejhorší provinění vytýkaná středověkým křesťanům, od honů na čarodějnice po zabíjení heretiků, do jednoho kopírují islámské vzory.
Všeobecnou krutost neodnášejí jen jateční zvířata a lidé. Tristní stav zoologických zahrad v islámských zemích je legendární, ještě tristnější jsou jejich osudy během různých konfliktů. Není těžké si též zjistit, že nápadné množství velkých zvířat vyhubených člověkem ve 20. století, tedy po mezinárodním přijetí zásad ochrany přírody, neslo druhová jména jako „arabská“ či „perský“. Známe i jiné kruté společnosti, ale málokterá spojila krutost tak těsně s mechanismy své expanze. Navíc se vnucuje otázka, zda výskyt neislámských ukrutností typu býčích zápasů nekopíruje, podobně jako výskyt vražd ze cti, historické hranice islámu.
8) Fatalistické přemnožování, vztah k životnímu prostředí
Prostor je ultimátním a nejvzácnějším ekologickým zdrojem. Naše obavy z ničení přírodního prostředí a biologické rozmanitosti by byly zbytečné, kdyby nás na planetě bylo podstatně méně. Naopak ani ti nejzavilejší zastánci křesťanské prorodinné politiky si asi nepřejí Lidstvo třeba padesátimiliardové. Na potřebě přibrzdit růst globální populace se shodují víceméně všichni, s nápadnou výjimkou islámských kleriků – jakož i s islámem bezprostředně soupeřících hinduistů a v minulosti soupeřících křesťanů. Zatímco však s křesťanem či hinduistou můžete o dobrovolném omezení populačního růstu diskutovat, s muslimem narazíte na inšalláh – alláhovu vůli. Ono to nějak, nejspíš nevábně zejména pro nevěřící, dopadne. Obecnější vztah k životnímu prostředí (zničení zemědělských oblastí východního Středomoří nomádským kořistěním v ranných fázích islamizace, stav lesů tamtéž, kýčovité a k přírodě nešetrné rozvojové projekty v bohatších islámských zemích) lze rovněž odvodit ze světonázoru, podle něhož na našich postojích vůči přírodě nesejde, neboť budoucnost stejně není v našich rukách.
9) Sektářský fanatismus
Korán a sunna jsou plné varování před „překroucením“ islámského poselství, což je pikantní vzhledem k zašifrovanému stylu, v němž je to veledílo napsáno. Ne všichni muslimové pochopí islám správně a ne všichni získají nárok na Ráj. Hnutí se bude štěpit, známý je hádis o 72 budoucích islámských sektách, z nichž jen jediná bude ta správná. Mohammed se výjimečně nemýlil, v bytostně totalitní theokracii je sektářství jediným přípustným stylem dělání politiky, a islám skutečně sektářský je. A nejde jen o sekty, svět islámu je, krom bohabojných a správně praktikujících mohamedánů, zalidněn i pestrou faunou nejrůznějších přidržovačů, modloslužebníků, pokrytců a zrádců. Ty všechny je třeba periodicky odhalovat, mít se před nimi na pozoru a vést proti nim džihád, ať už prostřednictvím vlastního lepšího praktikování, nebo cestou řezání hrdel.
Je nabíledni, že takto konstituovaný systém se nezastaví, ani kdyby veškeré lidstvo „přijalo islám“ – kořistnická a současně paranoidní mentalita to nedovolí. Globálně jsou největšími vrahy muslimů zase jiní muslimové, jejich motivem jsou míra a minuciezní detaily ve stylu islámování, a toto vraždění může pokračovat doalelůja.
10) Evoluční zblbnutí vyřazením pohlavního výběru
Zvládání složitých sociálních situací, včetně (ne-li výhradně) zaujetí, svedení a udržení sexuálních partnerů, je dnes všeobecně přijímaným vysvětlením excesivního vývoje lidského mozku. Lidský mozek je chápán jako obdoba „handicapujících“ sexuálních znaků, jaké se objevují třeba u ptáků kurovitých ptáků – představte si paví ocas. Velká hlava nás nutí přicházet na svět méně vyvinuté, než jak tomu je u ostatních primátů, to prodlužuje riskantní dobu, kdy je nový člověk zcela závislý na mámě. Náš mozek se nijak nezvětšil od dob, kdy jsme existovali jako lovci či sběrači, a tudíž jsme jej stěží potřebovali třeba k řešení diferenciálních rovnic. Už tehdy jsme se ale věnovali výtvarnému a muzickému umění, jakož i sváděcím trikům, vzájemné manipulaci, intrikám.
Jakmile z lidského rozmnožování vyřadíte romantickou lásku, tedy celý ten koncert zaujetí – okouzlení – svádění, a necháte výběr partnerů plně na třetích osobách, odříznete právě ten evoluční motiv, který nás učinil lidmi. Naše rozmnožování se začne podobat plemenitbě domácích zvířat, a to se všemi důsledky. Domácí zvíře, třeba skot, je z definice šlechtěno na plodnost (připuštěná samice musí plodit s kýmsi vybraným býkem, upejpavá samice skončí na jatkách), ale současně i poddajnost. To se děje na úkor vlastností, které předkům dnešního skotu umožňovaly přežít v divočině. U domácích zvířat se ví, že domestikaci byla „obětována“ inteligence, flexibilita či vzdorovitost. U domestikovaných lidí – tedy lidí, kteří musí plodit s kýmsi vybraným partnerem, nebo neplodit vůbec – tomu nemůže být jinak.
Důsledkem islámského vítězství by tedy bylo, v horizontu několika málo generací, lidstvo přemnožené (1), sexuálně frustrované (2), degenerované (3), neznající vlastní minulost a neschopné tvůrčího vývoje (4, 5, 6), kruté (7), zničivší si životní prostředí (8) utápějící se v sektářském násilí (9) a poddajně zblblé (10). Evoluční, environmentální a kulturní regres planetárních rozměrů by se zastavil až vzájemným vybitím pravověrných. A co je nejhorší – to vše se zcela určitě stane, pokud budeme islámské misijní a expanzní snahy tolerovat třeba jen tím, že se o nich budeme bát mluvit. Stane se tak díky základnímu příkazu islámského mimetického viru – příkazu „šiř mě!“ – protože pokud v atomizované společnosti vytvářejí zájmy jednotlivců chaotický Brownův pohyb, zatímco nějaká soudržná a cílevědomá skupina táhne v jednom směru, vyvine se daná společnost dle těch cílevědomých.<<